OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč

Zimní přízrak


Svět byl zavalený zmrzlinou. Ležela na zemi, pokrývala střechy, zasypala záhony a dokonce obalila i holé větve bříz, akátů a jasanů, jež se nakláněly přes zeď statku jako zvědavé staré tetky ze sousedství. Byla to nádhera, ale markýz Chopper Alkyran III. – kterému v širokém i dalekém okolí nikdo neřekl jinak než „Kubíček“ – si od té jiskřivé a mrazivé krásy potřeboval odpočinout. To víte: od rána se v ní válel, vyhrabal v ní spoustu nor a nacpal se s ní tak, až mu lezla ven jeho špičatýma bordeříma ušima. Takže teď odpočíval v přístěnku na dřevo. Ať se o tu záplavu sněhu stará zase někdo jiný, no ne?

V onom dřevníku měl Kubíček své tajné doupě. Za hromadou vyskládaných špalků bylo sucho a teplo a nedostal se tam ani ten nejpronikavější vítr, tak si sem přitáhl obrovský proutěný košík, jejž si vystlal slámou. A jednoho dne, když se ovčák nedíval, dokonce z garáže ukradl deku, se kterou tam byl přikrytý stařičký bicykl. No krásně mu v tom vlastnoručně vyrobeném pelíšku bylo, krásně.

Jeho zimní siesta dnes ovšem neměla mít dlouhého trvání, z toužebného rozjímání o procházce klobásovým sadem ho totiž přerušil ostrý hvizd z pastviny sousedící se statkem. Kubík zvedl uši, poté hlavu a v následujícím okamžiku i celého Kubíka. Ovčák ho potřebuje! Borderák vyběhl z dřevníku, proklusal přes zamrzlý dvůr a protáhl se pootevřenou zadní brankou.

„Co se děje, ovčáku?“ zeptal se Kubík, když ve víru vloček smykem zastavil před svým páníčkem a rychle se srovnal do pozorného sedu. „Ať je to, co je to, jsem připraven!“

„To jsi moc hodný, Kubíku,“ řekl ovčák a podrbal se na hlavě. „Nevím si rady s ovečkami. Včera jsem jim nachystal v přístřešku seno, ale ani se ho nedotkly. Akorát postávají venku, chodí sem a tam jako těla bez duše, ale dovnitř nejdou.“

„A nepasou se třeba na trávě, co je schovaná pod sněhem?“ napadlo Kubíka. On sám sice na zelenou stravu moc nebyl (nejednalo-li se o neprané dršťky), ale říkal si, že ‚travní šerbet‘ by mohl být v určitých kruzích považovaný za lahůdku.

„Kdepak, jen se podívej sám,“ namítl ovčák. A opravdu, na pastvině ležela rovnoměrná, ničím neporušená sněhová přikrývka. Vypadala jako obří, čerstvě povlečená postel. Nikdo se v ní nevrtal čumákem a ani v ní nevyhrabal kopýtkem díru, aby se dostal k přemrzlým stéblům.

„Nic se neboj,“ pokusil se Kubík uklidnit ovčáka a jemně oblíznul ruku, která ho roztržitě drbala za uchem. „Však já přijdu na to, co se děje, a dám to do pořádku.“ A hned se rázným krokem vydal k ovečkám, které se před ním naučeně semkly do houfu.

„Tak co, panstvo a damstvo,“ zeptal se bez okolků rázně Kubík, „co se to tady děje? Proč nejdete na seno? Nechutná vám? Copak v tom přístřešku straší? Nevloupali jste se snad zase sousedovi do sklepa a nepřejedli se tam jablek?“

Ovečky rozpačitě stály na sněhu a navzájem se vyhýbaly pohledem. Až po chvíli Sivka neochotně řekla: „No, Kubíčku, ono to je přesně tak, jak říkáš…“

„Boha jeho, ovce pitomý, vždyť víte, že vám jablka nedělají dobře!“ zaláteřil borderák. „A už na to soused přišel?“

„Ale ne, u souseda jsme nebyli,“ ohradila se rychle mohutná ovce, která tradičně zastávala roli mluvčího stáda. „Ono tam… totiž u toho sena… vážně tam… tentononc. Straší.“

Kubík po ní střelil nedůvěřivým pohledem. „Děláš si ze mě legraci?“

„Říká pravdu,“ zastal se Sivky beránek Vendelín. „Začalo to včera večer. Vrátili jsme se domů na večeři a najednou ze sena začaly vycházet příšerné zvuky. Kvílení, nářek, vřeštění… ale nikoho jsme tam neviděli. Každou chvíli to šlo z jiné strany. Musel to být nějaký duch…“

„Ano, ano, určitě to byl duch,“ souhlasily okolní ovečky a strachy se k sobě přitiskly ještě víc.

„Já vím, že tady v okolí moc strašidel není,“ pokračoval rozvážně Vendelín, „a stejně tak vím, že to je částečně i tvoje zásluha, Kubíčku. Ale nemohlo se stát, že při seči sbalili společně se senem i nějakou tu polednici?“

„Nesmysl,“ zabručel Kubík pod vousy. „Kdo kdy slyšel o polednici, která by se nechala zamotat do balíku? Ale dobře, já se tam podívám, vy tady na mě zatím počkejte.“

Ovečky s obavami, ale i s určitou nadějí v očích sledovaly, jak borderák vchází do přístřešku u stodoly, který stádu sloužil jako zimní jídelna. Přikrčil se, nastražil uši a pečlivě zavětřil na všechny strany. Pak zamyšleně naklonil hlavu a popošel k hromadě balíků, jež se tyčila podél zadní stěny. Nakračoval opatrně a dával si pozor, aby mu pod tlapkami nezašustilo ani stéblo. V jeden okamžik ztuhnul jako socha, z poškubávání uší a pulzování nozder však bylo znát, že se pečlivě soustředí. Další dva kroky, už byl přímo u balíků. Náhle zvedl hlavu, zhluboka nasál pach a nespokojeně zavrčel. Pak se otřepal od huňatého límce až po dlouhý ocas (což je takový psí ekvivalent pokrčení ramen), otočil se a normální chůzí se vydal zpět k ovečkám.

„Tak co, cos zjistil?“ zeptala se Sivka s očima navrch hlavy. „Je tam polednice? Bubák? Nějaké strašidlo?“

„Nikdo tam není,“ odpověděl zamyšleně Kubík. Ale než stačily ovce zaprotestovat, že si to přece nevymyslely, nadechl se a pokračoval: „Tedy, teď tam nikdo není. Někoho – nebo něco – jsem tam ale vyčmuchal… cítil jsem… rybinu, ptačí peří… čpavek? A trochu uhlí. Každopádně jsem chytil čerstvou stopu, která vedla nahoru pod trámy a pak někam pryč. Můžete jít dovnitř a v klidu se najíst,“ řekl a kývl hlavou směrem k přístřešku. „A já mezitím zjistím, kdo se nám to tady potuluje.“

„Tušíš, kdo to asi je?“ zeptal se zvědavě Vendelín. Kubík se nadechl k odpovědi, ale v tu chvíli se ozvalo vyděšené kdákání z nedalekého kurníku.

„To zatím ne,“ odvětil zachmuřeně Kubík. „Ale asi vím, kde to zjistíme.“

S Vendelínem v patách se rozběhl k zasněženému kurníku, který se rozvážně opíral o zadní stranu garáže. Z jeho dvířek právě s divokým mácháním křídel a rozčileným štěbetáním vyskákalo několik slepic připomínajících rozčepýřené dělové koule.

„Tohle už nebudu dál snášet,“ kvokala nahněvaně jedna z nich. „Já tady nebudu nikomu pro legraci! Taková lumpárna!“

„Tohle poženu výš,“ souhlasila s ní další. „Copak takhle jde splnit plán?“

„Tak, tak,“ přisadila si třetí. „Nehoráznost! To si radši sbalím svých pět čmelíků a půjdu o dům dál.“

„Jen klid, dámy, klid,“ utnul Kubík štěbetání a ladným skokem se přenesl přes plot, jímž byl prostor kolem kurníku obehnán, aby mezi ovcemi a drůbeží nedocházelo k nežádoucímu bratření. „Vysvětlete mi, co se tady děje. A jenom jedna, ne všechny zároveň! Třeba ty,“ ukázal čumákem na rezavou hempšírku.

Oslovená slepička si zobákem načechrala pírka, rozhlédla se kolem sebe a dvěma drobnými krůčky vystoupila z hejna. „No jak bych to… Jako každé dopoledne se připravujeme na předávku, ne? Abychom to ovčákovi usnadnily, vyskládaly jsme vajíčka hezky na kraj, kam na ně hnedka dosáhne. Počítaly jsme s tím, že za ně dostaneme pěknou hrst zrní – víš, co to je, snášet v takovéhle zimě? A jenom jsme se na chviličku otočily a… no podívej se sám na tu spoušť!“

Kubíček strčil hlavu do kurníku – a opravdu. Ve slámě na horní lavici bylo vysezených osm důlků, jen v polovině z nich však trůnil bílý poklad, chlouba ovčákových slepiček. Co se stalo se zbylými čtyřmi, bylo celkem očividné: na zemi se válely rozbité skořápky a mokré skvrny ukazovaly, kam se do podestýlky vsákl žloutek s bílkem.

„Takového povyku pro pár vajíček,“ zabručel Kubík, když vytáhl hlavu ven. „To přece není žádná věda.“

„Jenže tohle se nestalo samo od sebe,“ zaprotestovala slepice. „Někdo nám to udělal schválně. Počkal, až se nebudeme dívat, a šup! Jedno po druhém je poshazoval.“

„Opravdu?“ zeptal se borderák, kterému se to moc nezdálo. „Nespadla ta vejce sama od sebe? Ono takové vajíčko je neposeda – pořád se koulí sem a tam, a když nemá pořádný důlek, stačí trochu zafoukat a už je na zemi.“

„To si vyprošuju, Kubíčku!“ ohradila se hempšírka a pohoršeně zakvokala. „Myslíš si snad, že po těch letech praxe neumíme řádně vyskladnit zboží?“

„Ne, to jsem rozhodně říct nechtěl,“ omlouval se jí hned Kubík. „Spíš mě napadlo, že…“ Náhle se zarazil a opět nahlédl do kurníku. „Hele, a to jste si všimly, že spadla na zem jen sudá vajíčka?“

„Máš pravdu... Holky, on má pravdu!“ otočila se slípka na své kolegyně. Pak se ale zarazila a pohlédla bezradně zpět na Kubíka. „No jo, ale co to znamená?“

„To znamená, že máte pravdu. Tohle skutečně nebyla náhoda. To udělal někdo úmyslně.“

„Vždyť to říkáme celou dobu! Jenže kdo to mohl být? Nikoho jsme si nevšimly, a to jsme tam celou dobu byly. Jenom jsme se na chvilku otočily...“

„Duch!“ zvolal roztřeseným hlasem Vendelín. „Určitě to byl ten samý duch, co strašil u nás v seně!“

„Nešiř tady paniku,“ snažil se jej uklidnit Kubíček, zavřel oči a zavětřil. „Ale opravdu to byl nejspíš ten samý tvor, který se schovával u vás. Rybina, peří, trocha čpavku a uhlí, k tomu seno – ano, je to rozhodně on.“

„A co budeš dělat?“ zajímal se Vendelín, kterého borderákova slova ani v nejmenším neuklidnila.

„No coby? Podívám se po něm. Někde tady bude,“ odpověděl Kubík. „Ty se vrať k ovečkám a vyřiď jim, že všechno bude v pořádku.“

„Jak to můžeš vědět?“ třásl se Vendelín, a rozhodně to nebylo tím, že by mu pod jeho hustý vlněný kabátek foukl ledový vítr. „Jestli to je skutečně polednice, tak se jí do jara nezbavíme. A co pak bude s našimi jehňátky?“

„Jen žádný strach. Asi vím, kdo to je, a pokud se nemýlím, nic vám od něj nehrozí.“

Kubíkova slova náhle přerušil hromový rachot. Společně s Vendelínem proběhli brankou na dvůr a viděli, co mělo onen randál na svědomí – lopaty, rýče a krumpáče, které byly původně úhledně opřené o dřevník, ležely na zemi na jedné hromadě.

„D-d-d-d-“ začal se nadechovat Vendelín, ale Kubík ho rázně utnul.

„Ať tě ani nenapadne s tím znovu začínat. Jsi beránek, máš jít všem ovečkám příkladem. Tak upaluj za nimi, pověz jim, že se nic neděje, a zbytek už nech na mě.“

„Tak jo,“ špitl Vendelín a se svěšenýma ouškama cupital ke svému stádu.

Kubík se obezřetně připlížil k hoře nářadí, které vypadalo, jako by se tu partička obrů chystala hrát mikádo, ale jak se dalo čekat, nikdo tam už nebyl. A z přemrzlého sněhu, jímž byl dvůr pokrytý, se nedalo nic vyčíst. Zachytil tu ovšem specifický pach. Rybina. Peří. Trocha čpavku a uhlí. Seno. Vajíčka. A pokud dotyčný šel směrem od kurníku, což je tenhle konec stopy, musel odejít tam, takže... samozřejmě, do dřevníku.

Borderák se připlížil ke dveřím a nastražil uši, ale nic neslyšel. Opatrně nahlédl dovnitř, jenže ve zšeřelém přístřešku neměl šanci cokoliv zahlédnout. Nedalo se nic dělat, musel tam. Krůček po krůčku pokračoval dál, a i když mu nos říkal, že je neznámý někde před ním, pro jistotu se rozhlížel ze strany na stranu, aby jej nikdo nepřekvapil ze zálohy. Mezi vyskládanými špalky a polínky byl bezpočet mezer, škvír a jiných úkrytů, kam by se mohl ten... ten duch schovat.

Došel až ke svému tajnému pelíšku a tam ho uviděl. V rohu, zachumlané do staré deky, leželo unavené, ospalé, zimou prokřehlé kotě. Celé se třáslo, od růžového čumáčku na černobílé hlavě přes válcovité černé tělíčko až po špičku krátkého ocásku. Kubík do něj ňufnul čumákem. Jasně cítil rybinu a ptačí peří – nejspíš zbytky toho, co naposledy jedlo. Čpavkovitou kočičinu, seno, vajíčka a kdovíproč také uhlí. Ano, tohle je ten zimní přízrak, který vyděsil celý dvůr.

Kotě zvedlo hlavu ke Kubíčkovi a řeklo: „Mňau...“

Borderák přes něj opatrně přetáhl cíp deky, svalil se k němu a přemýšlel. Kde se tady to kotě vzalo? Kde má mámu? Jak dlouho už tady straší? No, na tom nezáleží, teď si musí hlavně pořádně odpočinout a pak se trochu najíst. Na otázky bude dost času později.

A jak tam tak leželi vedle sebe, oba černobílí a smotaní do klubíčka, jako by si z oka vypadli.


inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.