OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč

Vládce dvora

 

Bylo ráno jako malované. Nebe i pastvina byly plné nadýchaných beránků a borderák Kubíček opravoval traktor. A jak mu to šlo!

„Ukaž, ovčáku, já se na to podívám. Jo aha, tam přijde dvacítka. To je tahle. Tahleta. Čumákem ti na ni ukazuju, nevidíš?… Utáhnul jsi to pořádně? Počkej, zkontroluju to… Jasně, hned ti ten klíč podám, jenom s ním musím ještě jednou oběhnout dvůr…“ Lepšího odborníka byste zkrátka nenašli. Nepomáhal ale jen radami. Vzal do tlamy baterku a svítil ovčákovi, aby lépe viděl, šlapal na pedály, jak bylo zapotřebí, a vyhrabával z hromady písku nářadí, které tam z roztržitosti tu a tam sám zahrabal.

Práce jim šla oběma hezky od rukou (a od tlapek) a ještě nebylo ani poledne a oprýskaný modrý traktůrek zakašlal, zachrchlal a pak se bublavě rozběhl. Motor byl spravený.

„Uf, tak to bychom měli, Kubíčku,“ odfoukl si ovčák a podrbal borderáka pochvalně za ušima.

„Jsme prostě frajeři,“ vyštěkl Kubík. „Prý že už nikdy nepojede. To bychom se na to podívali!“

„Kdo říkal, že ho nedáme dohromady?“ zajímal se ovčák.

„Ale nic, toho si nevšímej,“ mávl Kubík tlapkou. „Vlaštovky si myslí, že když viděly půl světa, tak všemu rozumí, a přitom nepoznají vačkovou hřídel od karburátoru. No nic, já to tady poklidím a ty mi zatím naplň misku, jo? Určitě si ji zasloužím, to vím natuty,“ řekl borderák a začal sbírat nářadí rozházené kolem stařičkého traktoru, který kdysi dávno smontoval v garáži ještě ovčákův dědeček. Kubík si dal záležet, aby na dvoře nezůstal jediný francouzský klíč, jediný šroubovák, jediný olejem nasáklý hadr ani žádná z oněch desítek tajemných pomůcek, které jsou k opravě takovéhoto veteránského vehiklu zapotřebí, a všechny je pečlivě skládal do bedny s nářadím. Když měl hotovo, sevřel její madlo do zubů, zvedl ji a vydal se směrem k dílně. Náklad to byl pořádně těžký, ale to Kubíkovi nijak nevadilo. Nemyslel na to. Myslel na misku, kterou mu nejspíš ovčák právě teď plní zelenými dršťkami s nakrájeným jablíčkem nebo nějakou podobnou dobrůtkou… Jak se zasnil, ani si neuvědomil, že už vešel ze sluncem zalitého dvora do ztemnělé dílny.

„UÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ ozval se divoký řev a z překladu nade dveřmi se na Kubíka jako démon zkázy snesla chlupatá, naježená koule. Bedna dopadla na zem a řinčení momentových klíčů, kleští, pilníků, rašplí a dlát bylo slyšet až na druhém konci vesnice.

Kubíček chvíli nehnutě stál a pak kysele prohlásil: „Tak tohle si uklidíš sám, Flekatej.“

Kocourek Flíček uvolnil Kubíkovu hlavu ze svého bílo-ryšavo-mourovaného sevření a zatáhl drápky zpět do tlapek. „Jejda, to jsi ty?“ zapředl nevinně. „Já myslel, že to je nějaký zloděj. Nebo lupič. Nebo ajznboňák!“

„Flíčku, prosím tě...“ zakroutil hlavou borderák. „Co by tady asi tak nějaký zloděj chtěl? A kolik lupičů by nám sem asi nosilo nářadí? A co máš u všech všudy proti ajznboňákům?“

„Nemám je rád,“ zavrčel Flíček. „Jeden z nich po mně hodil plácačku, když jsem na nádraží čůral do muškátů.“

„No, tak to chápu. Ale kdyby se tady nějaký objevil, nemyslíš, že zahnat ho a ochránit statek je práce pro někoho jiného?“

„A pro koho, prosím tě? Ovčák tady v jednom kuse není, Vendelín je zavřený v ohradě a slepice myslí jenom na to, jak ze země vyhrabat nějakou tu žoužel.“

„No přece pro mě! Moje práce to je!“ zvolal Kubík a bojovně vystrčil svou bílou náprsenku.

Kocourek se ušklíbl a začal pomalu skládat rozházené nářadí zpátky do krabice. „Promiň, Kubíčku, ale ty nejsi zrovna prototyp hlídacího psa.“

„No dovol,“ ohradil se borderák. „Jak to můžeš říct? Na borderu jsou veliký, se všemi těmi chlupy vypadám ještě větší, mám děsivou tlamu plnou zubů a...“

„A když tě někdo podrbe,“ skočil mu do řeči Flíček s francouzským klíčem v packách, „začneš mávat ocasem, vyplázneš jazyk, svalíš se na záda a vystrčíš všechny packy k nebi, to známe.“

„To je reflex,“ zamumlal Kubík. „Ale to se nestane! Jak sem někdo přijde, začnu na něj štěkat tak, že všeho nechá a hned se dá na útěk!“

Flíček přestal uklízet, sedl si na zem a s hlavou mírně nakloněnou na stranu se zadíval na kamaráda. „Jo? Tak to si rád poslechnu. Do toho, Kubíku.“

Kubíček se nadechl. Napjal celé tělo. Přivřel oči. Hrudník se mu nadmul... a spustil. „Haf(ííík)! HAF(ííík)! RAFBAFBAF(ííík)!“

Otevřel oči a pyšně se podíval na kocourka, co tomu říká. Flíček chvíli mlčel, a když se mu konečně přestala třást ramínka a vytřel si slzy smíchu z očí, popleskal černobílého ochránce statku po tlapce a laskavě mu řekl: „Dáváš do toho celé srdce, Kubíku, to je znát. Ale – a neuraz se, že to říkám – srdce bojovníka to není.“

x-x-x

„Copak je s tebou, Kubíčku?“ zeptala se stará mouratá kočka Tygříska borderáka, který ležel na zápraží s čumákem mezi tlapkami a smutně pozoroval dvorek, na němž se zvolna dloužily stíny.

„Ale nic, Tygří,“ povzdechl si Kubík. „Tvůj synáček si ze mě zase dělal legraci. Že prý nejsem žádný hlídací pes, že nemám srdce bojovníka.“

„No... ale to měl přece pravdu, ne?“ namítla mourka, vylezla Kubíkovi na záda a tam se uvelebila. „To není žádné tajemství.“

„Vždyť já vím,“ zabručel černobílý hafan a trochu se zavrtěl, ale opatrně, aby kočku náhodou neshodil. „Jenže bych měl být, víš? Jsem přece pes. Měl bych vzbuzovat respekt, ne být pro smích koťatům.“

„Nemáš to snadné, Kubíku,“ zapředla Tygříska, zachrula se do borderákovy husté dlouhé srsti a slastně přimhouřila oči. „Jsi moc hodný – a to je tvůj problém. Jenže víš co? Jsi taky moc chytrý. Určitě na toho mého roštáka něco vymyslíš. O tom vůbec nepochybuji.“

x-x-x

Venku se smrákalo. Kubík ležel před krbem, díval se do plamenů a usilovně přemýšlel. Když se o nějakém borderákovi řekne, že „usilovně přemýšlí“, většinou to znamená, že spí, poškubává čeníškem, kníká, cuká nohama a zdá se mu, že prohání po duhové pastvině stádo voňavých klobás. Kuba ale tentokrát neměl na spánek ani pomyšlení a lámal si hlavu, jak tomu mizernému kocourovi dokázat, že je pan pes a vládce dvora, a žádná roztomilá atrakce pro školní výlety veverek.

Ale ať se snažil, jak se snažil, nemohl na nic kloudného přijít. Někde si na něj počíhat a pak na něj vybafnout? Hm, to byla zábava, když byl ještě štěně, ale teď by to už asi nebylo ono. Někde si na něj počíhat a pak mu pocuchat kožich? Ne, Flíček je přece kamarád, to by mu nemohl udělat. Ať se na ten problém díval z jakékoliv strany, žádný dobrý nápad nepřicházel. Jo, být to zatoulaná ovečka, která potřebuje dovést zpátky ke stádu, nebo morková kost zabalená v sáčku a ukrytá v tašce pod celým nákupem, která nutně potřebuje sníst, to by si věděl rady hned. Ale jak tomu drzému kocourkovi dokázat, že je Kubíček skutečný hrdina – nebo ještě lépe, že je Kubíček hrdina a Flíček není? To je těžké pořízení, zvlášť když se zdá, že má ten flekatý drzoun pro strach uděláno. I on ovšem musí mít nějakou slabinu. Třeba...

Třeba...

Kubíček se prudce posadil a uši se mu samým nadšením rozbimbaly. To je ono! Příprava sice bude trochu složitější, ale určitě to vyjde! Flekatec dostane za vyučenou a pak se tam jakoby z čistého nebe objeví on, kocoura zachrání a bude za hrdinu! Panečku, to bude něco! Hned ráno se pustí do shánění všeho potřebného. Hm... ráno? Ale kdo to má tak dlouho vydržet? Vždyť teď samým vzrušením ani neusne. Stačí, aby zamhouřil oči, a úplně vidí, jak se bude Flíček tvářit. Stačí, aby zamhouřil oči... zamhouřil oči... chrrr...

x-x-x

Když sluníčko vidělo, že Kubíček spí, rozhodlo se, že si toho už dneska také odpracovalo dost, a ulehlo do postýlky z mráčků. Pak ve správný čas zase vstalo, celý den usilovně svítilo Kubíčkovi na práci a zvědavě čekalo, co má ten hafan za lubem. Ten se ale tvářil jako by nic, jen si tu a tam odběhl za nějakými pochůzkami. Nakonec to sluníčko vzdalo a uložilo se zase ke spánku. Nemá přece na toho borderáka celý den, no ne?

A kam se vlastně poděl? S posledními slunečními paprsky někam zmizel i Kubíček. Naposledy ho viděl jeden starý a poněkud nahluchlý jezevec, jak míří do hustého mlází na kraji lesa. Ale nikomu to neřekl. Nikdo se neptal.

Když cestu od nádraží směrem ke statku osvítil měsíc, rozhrnulo se křoví a z něj se opatrně vysoukala podivná postava. Dlouhý plstěný kabát zakrýval hrbaté tělo s křivýma nohama, na protáhlé lebce seděla placatá čepice naražená do čela a při chůzi se ten tvor ztěžka opíral o mohutnou berlu, se kterou by se klidně dali odhánět vlci. Nebo mamuti.

Mladý lišáček, který se byl ještě před spaním chvíli projít, se připlížil k cestě přilákán šelestěním větviček. Při spatření té postavy by se v něm krve nedořezal. Určitě to znáte – v bledém měsíčním přísvitu získávají strašidelný nádech i věci, které za dne vypadají naprosto obyčejně. A na tohohle krpatce v zatuchlém plášti nemohl být příjemný pohled ani v poledním slunci.

Byl to on. Ajznboňák! Lišák si chvíli říkal, jestli ho nešálí zrak a není to jen strašák na poli, postava se ale po chvíli protáhla v ramenou, zaklepala spokojeně berlou o zem a mírně vrávoravým krokem vyrazila směrem ke Kubíčkovu statku. A do kroku si notovala:

Jasná je věc
dnes spadla klec
počkej, ty mizero, s flekama vícero
kožich ti vypráším než bys řek‘ švec.

Tak jen se těš
to bude řež
za každou kočku teď dostaneš čočku
teď já ti na zadku vyškubu pleš.

Na víc už lišák nečekal, stáhl ocas mezi nohy a ozlomkrk vyrazil pryč od toho divného zjevení, které ho teď určitě bude pronásledovat ve snech. Přestrojený Kubíček (protože to byl samozřejmě on, a ne žádné strašidlo, to jste určitě dávno poznali) se mezitím zvolna dokolébal až k brance na dvorek. Chůze po zadních mu moc nešla a nebýt berly, určitě by už spadl na všechny čtyři, šosy ajznboňáckého kabátu se mu pletly pod nohy a čepice mu padala do očí, ale cítil, že tohle by mohlo zabrat. Až Flíček tenhle převlek uvidí, vezme určitě nohy na ramena a zastaví se až o tři vesnice dál. On sám pak jenom párkrát štěkne, shodí kabát na zem, dvakrát třikrát se do něj zakousne a bude se tvářit, jako že zahnal děsivý Postrach železnic, před kterým vzal i statečný kocourek do zaječích. Kubík se spokojeně zachechtal pod vousy.

Chvíli zápolil se starou tepanou klikou na dvířkách, která rozhodně nebyla uzpůsobena pro otevírání psí tlapkou, ovšem Kubíček viděl ovčáka stokrát, jak ji používá, takže to chtělo jen pár pokusů a trochu nespokojeného vrčení a cesta na dvůr byla otevřená.

„Grrrr, tak kdepak máme toho rošťáka, co mi čurá do muškátů?“ zavrčel ajznborderák. „Vylez, Flíčku! Přišel jsem si pro tebe!“

Odpovědí mu bylo mrtvé ticho, jen z ovčína se sem doneslo občasné dupnutí nebo beknutí, jak se jehničkám zdálo o seně s oblohou z pampelišek.

„Hm, kde se fláká?“ zabručel Kubíček. „Kasal se, jak hlídá celý statek, a přitom kde nic, tu nic. Snad někde nevyspává?“ Pomalu začal obcházet dvůr a nahlížel do všech koutů, jestli tam někde Flíček nečíhá, nespí… nebo se netřese strachy. Ale marně. Berlou prošťouchal hromady voňavé suché trávy v seníku – nic. Prošmejdil špejchar – nic. Nahlédl za pečlivě srovnané špalky ve dřevníku – nic. „Jestli je ten mizera někde na záletech a já tady dělám šaška zbytečně, tak si ho skutečně podám,“ pomyslel si kysele borderák. Ale pak najednou zaslechl ze zahrady od kompostu jakési tlumené hlasy. Že by? Jo jo, jeden z nich je určitě Flíček. Ale kdo je ten druhý? Ať namáhal svou štíhlou bordeří hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by ho už někdy slyšel. Inu co, půjde se podívat. Potichu proklouzl na zahradu a schoval se za nízkou zídku, která oddělovala kompost od trávníku. Že by tu měl Tygřísčin synáček dostaveníčko pod hvězdami? No, uvidíme. Tak o čem si tam povídají?

„...tě tam vážně nepustím,“ říkal právě roztřeseně Flíček.

„A co TY do toho máš co mluvit?“ ozvala se zlobná odpověď. Ne, tohle asi nebyla žádná Flíčkova vyvolená. Už i ten hlas měl zuby. Co teprve jeho majitel? Možná by Kubík nejlíp udělal, kdyby se potichounku zase vytratil a nechal Flíčka, ať se o to postará on – konec konců, ten otravný mouratec se sám pasoval na strážce statku, tak je to jeho práce, no ne? Ale lepší bude počkat a zjistit, co se tady vlastně děje.

„Půjdu tam a vezmu si tolik vajíček, kolik budu chtít,“ pokračoval tajemný návštěvník. „A kuřat. A slepic. A budu se vracet, kdykoliv si vzpomenu. A jestli se ti to nelíbí, tak si radši najdi nějaký jiný statek, jasný? Protože tenhle je MŮJ!“

Kubík už věděl, s kým má tu čest. Kuna! Za humny se usadila kuna a chce si z Kubíkova statku udělat spižírnu! Ale... ale to přece nejde! Byl to on, kdo naučil slepice snášet vajíčka na správných místech, je to on, kdo je večer shání do kurníku, je to on, kdo čumákem postrkuje kuřátka k těm nejzlatějším zrníčkům na zemi!

„J-já...“ zakoktal se Flíček, „já se budu bránit! Mám drápy... a zuby... a....“

„A co, ty jedna flekatá nádhero,“ uchechtla se kuna. „Já mám taky drápy. A větší. I zuby. Taky větší. A víš, co ještě mám? Mám HLAD! Tak mi zmiz z cesty, ať to máme za sebou dřív, než se přižene ta bouřka.“

Bouřka? Jaká bouřka? Nebe je poseté hvězdami, není na něm ani mráček. To asi nebude vzdálené burácení hromu. To bude něco jiného...

Za zídkou se pomalu jako anděl zkázy vztyčila hrozivá postava. Přihrbená, připravená ke skoku, s očima žhnoucíma rudým světlem a s tlamou plnou vyceněných tesáků. Z hrudi toho tvora vycházelo hluboké vrčení, které znělo skutečně jako bouřka. Jako bouřka, co měla hodně špatný den a teď hledá někoho, na kom by se mohla vybít.

Krást vajíčka?

RAFHAFHAFHAF!

Zabíjet slepičky?

GRRRRAFAFAF!

Vyhrožovat Flíčkovi?

ARRRR-ARRRR-AF! RAF! GRRRRAF!

Tam, kde ještě před chvilkou dělala ramena kuna, zbyly jen čtyři rýhy od tlapek. A bylo by jich tam osm, kdyby Flíček strachy celý nezcepeněl. Příšera se ale netvářila, že by ho chtěla sežrat. Po chvíli se uklidnila, oheň v očích jí pohasl, spustila se na všechny čtyři a starostlivě se zeptala: „Jsi v pohodě, Flíčku?“

„Co… co… já… totiž… to… KUBÍČKU?!“ Kocourek vyvalil oči, div se mu vykutálely do kompostu. „To jsi ty?! To bylo něco úžasného! Něco takového jsem ještě nezažil. Viděl jsi, jak ta kuna pelášila? Až se za ní prášilo! Šla z tebe vážně hrůza. I já jsem si z tebe asi trochu učurnul,“ přiznal se a poplácal Kubíčka po tlapce. „Ani sis na sebe nemusel brát tenhle… hm… proč ses vlastně takhle vyparádil? Vypadáš v tom skoro jako–“

„Byla mi zima, je studená noc,“ skočil mu Kubík rychle do řeči. Flíček přece nemusí vědět všechno, no ne?

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.