OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč

Stoprocentně prohraná sázka


Do prdele… co to… kurva… bylo? Mysl ochromená strachem se mi snažila namluvit, že je to jen sen, ale úporná bolest v paži a srdce bušící o překot až někde v krku jasně říkaly, že doufat v probuzení by byla bláhovost. Lapal jsem po dechu a filtrační maska na tváři mě dusila, byť se jednalo o špičkový výrobek přímo od samotného Revacka. Opíral jsem se zády o cihlovou zeď pokrytou jakýmsi podivným slizem a tiskl si k hrudi předloktí, z něhož se třemi rozšklebenými ranami řinula hustá krev, která měla v šeru opuštěného skladiště barvu rozteklého asfaltu.

Oči mi těkaly ze strany na stranu a pomalu si přivykaly na okolní přítmí. Sloupy, které dělily zdejší prostor v pravidelných intervalech jako pilíře nějakého zapomenutého chrámu, mizely pod stropem v bludišti křižujících se lávek a potrubí. Několika úzkými, vysoko umístěnými okny dovnitř pronikalo stěží pár paprsků: zavádět pouliční osvětlení do těchto zapadlých končin Zaunu by bylo zbytečné plýtvání a zář z těch pár lamp, které tu a tam visely na nárožích, se beznadějně utápěla ve všudypřítomné Šedi.

Snad jsem mu zmizel, třeba mě tu nenajde.

Kdesi ze střech se ozvalo táhlé zavytí. Ztuhnul jsem, zavřel jsem oči tak silně, až mě v nich začalo bodat, a rty se mi pohybovaly v bezhlasné modlitbě. Celý můj život se smrsknul do tohoto jediného okamžiku prosyceného strachem, nic ostatního neexistovalo. Nebylo žádné povýšení na piltoverském magistrátu, žádné místo mladšího referenta v oddělení dohledu nad importovanými chemo-technologiemi, žádná bujará oslava v salonku U Klementina, žádná hloupá, alkoholem inspirovaná sázka o to, jestli má kancelářská krysa jako já dost odvahy vypravit se dolů do Zaunu a přinést vzorek z nechvalně proslulé Jímky. Zbyl jen děs, který prostupoval celým mým tělem.

Ozvalo se další zavytí prosycené lačností po krvi. A zaznělo mnohem blíž než prve.

Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se. Když o několik okamžiků později ohromná rána roztříštila vrata do skladiště na kusy, byl jsem již v polovině žebříku vedoucího na lávky pod stropem. Neměl jsem čas myslet na bolest v poraněné paži, na stažené útroby, na obavy, jestli pode mnou některá ze zrezivělých příček nepraskne a nezřítím se dolů. Nebo to možná nebylo tím, že jsem neměl na myšlení čas – spíš jsem nebyl myšlení schopen. Byl jsem kořist. A kořist prostě prchá.

Nahoře jsem málem uklouzl po jakési kovové tyči. Popadl jsem ji, zarazil za úchyty oslabené stářím, vlhkostí a chemickými výpary a jediným trhnutím je vypáčil. Žebřík se s rachotem poroučel dolů. Doufal jsem, že tím svému pronásledovateli znemožním vyšplhat za mnou a získám tak alespoň malý náskok. Já naiva! Mohutná postava vyskočila vysoko do vzduchu, jednou nohou se odrazila od sloupu a spárem se zachytila za zábradlí lávky.

Zoufale jsem se rozmáchnul tyčí a vší silou do tlapy udeřil. To zabralo. Netvor se s bolestivým řevem pustil a zřítil se dolů. Nečekal jsem, až se vzpamatuje, a dal se zase do běhu; věděl jsem, že jsem tím získal jen pár chvil. Čirou náhodou jsem po několika krocích narazil na krátké schůdky, jež vedly k malým dvířkům. Nevím, jestli nebyla zamčená, nebo jestli petlice časem uhnila, ale každopádně stačila jedna rána ramenem a ocitl jsem se na okraji ploché střechy skladiště.

Jak vysoko to asi je? Tak pět, šest metrů, vyšší ta budova určitě není. Dost na to, abych si při neopatrném doskoku zpřelámal nohy, ale při troše opatrnosti by se to dalo zvládnout. Naklonil jsem se nad okraj střechy, abych se podíval dolů... a zamotala se mi hlava tak, že jsem se jen zázrakem udržel na nohou. Vchod do skladiště byl na druhé straně budovy. Tam, kde jsem čekal ulici dlážděnou prošlapanými kočičími hlavami, zela zdánlivě bezedná propast, kterou asi deset metrů pode mnou protínala jen tenká lávka vedoucí na druhou stranu kaňonu. Její druhý konec se ztrácel v Šedi, takže můstek vypadal jako kopí zaražené do stěny útesu. Dole se převalovala nazelenalá mlha koncentrovaných výparů, přes kterou nebylo vidět na dno. Jako by na tom záleželo. Dvacet metrů, nebo dvě stě, tam dole čeká jistá smrt.

Jenže tady nahoře taky.

Z temného otvoru, jímž jsem vyběhl na střechu, se ozývalo krvelačné vrčení. Netvor byl tu a co nevidět zaútočí.

Nebuď kořist, blesklo mi hlavou. NEBUĎ KOŘIST! BOJUJ!

Pevněji jsem sevřel tyč zdravou rukou a polohlasem řekl: „Tak jo, jseš rychlejší. Určitě jseš silnější. Ale já jsem člověk a ty jenom zvíře. Vypráším ti kožich, že na to do smrti nezapomeneš.“

Vrčení se změnilo v uchechtnutí.

„To ještě uvidíme,“ řekla příšera drsným, chraplavým hlasem, zatímco se s mírnými obtížemi soukala ven úzkými dvířky. „Ale bude to větší zábava, než jsem čekal.“

Monstrum se vydrápalo na střechu a upřeně se na mě zadívalo. Měl jsem pocit, že se zlověstně usmívá, ale to jsem si možná jenom namlouval. Pak se postavilo na zadní, roztáhlo paže, zaklonilo hlavu a děsivě zavylo. Ten táhlý zvuk jsem cítil až v kostech. Veškerá má odvaha se zhroutila jako domeček z karet po zásahu dělovou koulí. Tyč mi vypadla z prstů, které jsem měl najednou jako led, a s vytřeštěnýma očima, neschopný vydat jediného hlásku, jsem udělal pár klopýtavých kroků zpět… aniž bych si uvědomoval, že za mnou je jen kus střechy, nizounká zídka a bezedný chřtán jednoho z bezpočtu zaunských kaňonů vyplněný trávicími šťávami podzemního města.

Smrt, ta potměšilá dáma v černém a bílém, však musela ještě pár okamžiků počkat: místo abych se zřítil do lačně vířící žíravé mlhy a rozbil si tělo na zubatém úbočí skály, dopadl jsem jak široký, tak dlouhý na lávku spojující obě strany útesu. Rána to byla taková, že mi vyrazila dech. Bezmocně jsem se svíjel na boku, strhnul si masku, jejíž filtr už zdejší vzduch tak jako tak rozleptal k nepotřebě, a zoufale se snažil nasát alespoň trochu vražedné Šedi do zhmožděných plic. Moc se mi to nedařilo, ale na tom už vlastně stejně nijak zvlášť nezáleželo. Netvor se zaduněním doskočil na lávku jen kousek ode mne. Přes tisíce pálících jehliček, které se mi zabodávaly do očí, jsem viděl, jak srstí porostlé zrůdě kapou z mordy nažloutlé sliny.

Dělilo nás jen pár kroků, když tu najednou konstrukce zasténala, kov léta vystavený zaunskému ovzduší táhle zaskřípěl a můstek, jako by se chtěl zbavit vší té nenadálé tíhy, se rozlomil bestii přímo pod nohama. Obě části lávky, jež byly náhle připevněny jen z jedné strany, se zhouply dolů jako paže loutky, které někdo nečekaně přestříhne provázky. Bestie s řevem zmizela v zeleném oparu, já se však dokázal na poslední chvíli zachytit zábradlí. Bylo to ale jen oddalování nevyhnutelného: nohy mi visely ve vzduchu a prsty na rozdrásané ruce mi pomalu vypovídaly službu. Od úzkého chodníčku na stěně útesu mě dělilo jen pár metrů, já ale věděl, že mě čeká mnohem delší cesta opačným směrem. To jsem se té zrůdy zbavil jen proto, abych pak stejně zemřel? Mohlo mě sice hřát u srdce, že jsem ji vzal s sebou, že jsem ji dokonce přežil, v tu chvíli mi to ale bylo jedno. Myslel jsem jen na tu nespravedlnost světa, který mi tu před očima zlomyslně mává možností na záchranu, a přitom si předem dobře spočítal, že na ni nedosáhnu. Zavřel jsem oči. Mysl mi zatemnila vlna vzteku, frustrace a zoufalství.

„Tak už přestaň řvát a chyť se, sakra!“

Chraplavý hlas, který se ozýval shora, mě vrátil zpět do reality. Kousek od hlavy se mi kýval konec rzí pokrytého řetězu. Natáhl jsem zraněnou paži a krouživým pohybem na ni namotal několik smyček kovových ok. Pak jsem bleskově přehmátl i zdravou rukou. Trvalo to jen okamžik, ale stačilo to, aby se mi řetěz zahryzl do otevřených ran natolik, že jsem div neomdlel.

Než jsem se nadál, ležel jsem na zádech na rovné zemi a hystericky se smál. Ani jsem svému zachránci nepoděkoval. Ten se na mě úkosem podíval zpod zbytků svého obočí a zabručel: „Tady nemůžeme zůstat, musíme se hnout.“

A aniž by čekal na mou reakci, popadnul mě za zdravou paži, hodil si ji přes ramena a zvedl mě na nohy. Byl vysoký, vyšší než já, a ačkoliv měl na sobě svalů jako strašák na poli, jeho uzlovité prsty mě držely s překvapivou silou.

Zatímco mě vlekl pryč, postupně jsem se uklidňoval. „Ani nevím… nevím, jak bych vám poděkoval,“ dostal jsem ze sebe se sténáním. „Až se dostanu domů… dám vám, co budete chtít. Zachránil jste mi život.“

„Na tvým místě bych nepředbíhal,“ řekl stroze. „Ještě tam nejseš. Hele, sem si zalezeme,“ dodal a vstrčil mě do mělké prohlubně ve skále, jakých bylo ve stěnách zaunských kaňonů nepočítaně. Sesunul jsem se po chladném kameni na zem, roztřesené nohy mě nemohly unést.

„Tak to tebe ten zmetek lovil?“ zeptal se mě neznámý. Upřený pohled jeho bledých rybích očí mi nebyl zrovna příjemný, ale vzal to ďas – díky němu jsem ještě naživu, takže pro mě za mě mohl mít klidně místo hlavy oliheň.

„Jo. Prostě jsem šel po ulici a najednou se na mě vrhla ta zrůda. Zázrak, že mě nedostala hned první ranou.“

„Ani nevíš, jakou máš pravdu,“ pokýval souhlasně holou hlavou můj zachránce. „Jen málokomu se podaří utéct – přinejmenším ne nadlouho.“

„Co to vůbec je?“ zeptal jsem se. „Nějaký zmutovaný vlk?“

„Kdepak vlk,“ ušklíbl se. „Býval to člověk. Kdysi. Teď je... chiméra. Celek silnější než součet jednotlivých částí. Dokonalý dravec. Nic ho nezastaví, svou kořist vždycky dostane.“

„No, tentokrát se přepočítal,“ pousmál jsem se.

Vytáhlý Zauňan mi věnoval pobavený pohled. „A proč si to myslíš?“

„No přece...“ vykoktal jsem zmateně. „Ten pád... jedovatá mlha... skály... To přece nemohl přežít. Ne?“

„Lapálie,“ mávl muž rukou. „Už si vylízal i horší rány. A to je tvůj problém, hošku. Jak se jednou pustí někomu po stopě, jak jednou nasaje jeho pach... nedá si pokoj, dokud ho neuloví.“ Přidřepl si ke mně a začal si prohlížet otevřené rány na mé paži. „Půjde za tebou klidně až na kraj světa. Nezapomene, nevzdá se. Nakonec tě dostane. Vůně tvojí krve ho za tebou dovede.“

„Proto tady čekáme? Abychom ho přepadli ze zálohy a zabili?“

„Částečně máš pravdu,“ kývl hlavou a zaryl mi prst do rozšklebeného šrámu, až jsem bolestí a překvapením vykřikl. „Počkáme tady na něj a přepadneme ho. Ale proč bych ho měl zabíjet? Chci ho jenom chytit. Živého.“

Do krku se mi zabodla tlustá jehla injekční stříkačky, kterou nečekaně vytáhl z pouzdra u opasku. Chtěl jsem se mu vycuknout, ale cítil jsem, jak se mi tělem rozlévá ochromující jed, jenž s každým tepem srdce proniká dál a dál.

„To já ho stvořil,“ pokračoval záhadný muž nevzrušeně ve vysvětlování. „Utekl mi, přiznávám. Na to nejsem pyšný. Už celé týdny po něm jdu, abych mohl svůj experiment dokončit. Jenže jak ho chytit? Celou tu dobu mu jsem v patách a doufám, že ho dopadnu, když bude zrovna hodovat, vždycky ale zmizí dřív, než se k němu dostanu,“ povzdechl si a postavil se. „Až teď. Teď vím, kam si pro svou kořist půjde. Tentokrát na něj budu připravený – a budu čekat.“

S těmi slovy se rozplynul v nedalekém stínu. A krev mi z předloktí zvolna odkapávala na studené kameny.

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.