OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč

Nečekaná návštěva

 

„Uklidněte se, děti, tiše,“ zvolal s úsměvem učitel, ale bez úspěchu. Jeho hlas neměl v boji s nadšeným jásotem dvou tuctů yordlat žádnou šanci. Pozvednutými pažemi se mu však nakonec podařilo zjednat jakýs takýs klid, aby mohl pokračovat. „Opravdu máme tu nečekanou čest, že mezi nás zavítal hrdina tak zvučného jména a svolil, že si s vámi popovídá a zodpoví některé vaše otázky. Tak buďte tak hodné a sedněte si. Ne, nemusíte do lavic, přitáhněte si židličky blíž ke katedře. Nebo si sedněte na zem, jestli chcete. Hlavně ať všechny dobře vidíte. Tak, tady ho máme!“

Dveře se otevřely a děti rázem utichly. Je to tady! Bude to skutečně on? Prosím, prosím, ať je to on! A skutečně. Po drobném zápolení s veřejemi se dveřmi protáhla mohutná postava ve volné bílé hazuce, která jen stěží zakrývala svalnaté tělo pokryté propletenci modrého tetování. Nezletilé publikum téměř nábožně vydechlo: „Braum!“

Konce mohutného kníru se nadzvedly a odhalily široký úsměv. „Ahoj, děcka!“ zaburácel slavný rek. „Měl jsem zrovna cestu kolem, tak jsme se tady s panem učitelem domluvili, že sem na chvíli zaskočím a popovídám si s vámi.“ Rozhlédl se kolem sebe. Obklopený houfem yordlů, tedy přesněji řečeno yordlat, přesněji řečeno sedících yordlat si připadal jako na paloučku obsypaném hříbky. Modravými hříbky s dychtivými tvářemi a zářícíma očima. Hlavičky dětí měl zhruba ve výši kolenou.

„Hm, takhle by to asi nešlo,“ zabručel a opatrně si sedl na zem, přičemž si dával moc dobrý pozor, aby nic neshodil, nic nerozbil a nikoho nerozmáčkl. „Tohle už je lepší,“ mrkl po chvíli na yordlata v první řadě, když se uvelebil na kamenné podlaze. „Máma vždycky říkala: ‚Když s někým mluvíš, dívejte se navzájem do očí.‘ No není to tak?“

Děti se poněkud nervózně zasmály. Pořád nemohly uvěřit tomu, že do Krispinbergu, této bezvýznamné osady patnáct mil západně od Bandle City, dorazil hrdina známý po celé Runeterře.

„Tak do toho, děcka,“ pobídl Braum diváky. „Ptejte se, na co chcete. Nebojte se, já vás neukousnu.“

V zadní řadě se váhavě zvedla drobná ručka. „Kde máte ten svůj štít, pane Braum?“

„Ale no tak, Leontýnko!“ zamračil se mírně učitel. „Jak se to říká správně? Vždyť to přece víš.“

„Teda… Kde máte ten svůj štít, pane Braume?“ opravila se dívka a střelila pohledem po svém třídním, který na ni s úsměvem souhlasně kývl.

„Nechal jsem ho venku,“ pokrčil Braum rozložitými rameny. „Oba bychom se sem nevešli. Musel jsem si vybrat – buď on, nebo já. A řekl jsem si, že se mnou si přece jen popovídáte o něco líp. Teda, aspoň doufám!“ Tentokrát už byl dětský smích jistější, nervozita mizela.

„A budeme si na něj moct sáhnout?“

„Klidně ho budete moct zkusit i zvednout,“ usmál se statný seveřan. „Ale nevím, jestli je vás tady na něj dost. Zkusit to ovšem můžete. Kdo ví, třeba mě překvapíte.“

V davu se zvedla další ruka.

„Co děláte, když zrovna nezachraňujete svět?“

„Ale já přece nezachraňuju svět,“ podivil se Braum. „Snažím se pomáhat lidem kolem sebe, to jo. Povzbudit je. Dodat odvahu, když to je zapotřebí. Rozdávat dobrou náladu. Ale… to přece není zachraňování světa… že ne?“ otočil se na učitele s otázkou v očích, ten se na něj však místo odpovědi jen usmál a pokrčil rameny.

„A pane Braume, co děláte tady u nás?“ ozval se další malý yordlík. „Hrozí nám nějaké nebezpečí? Míří sem banditi? Letí sem hejno kobylek, co zničí celou naši úrodu a sežere mi Hafíka?“

„Neboj, Hafík je v bezpečí,“ uklidnil jej Braum. „Nejsem tu… takříkajíc ‚služebně‘. Jsem na cestě za… no, za kamarádkou. Bydlí kousek odsud. Nesu jí dárek. Takovou drobnost, jenom aby věděla, že… inu, že na ni myslím a že jsem na ni nezapomněl.“

„Ona bydlí nedaleko? Takže je yordlice?“

„Jo jo, moc milá yordlička. A odvážná jak kugumský tygr. Poznali jsme se před několika lety. Měl jsem zrovna nějaké jednání v Sobolích horách, severně odsud. Usadilo se tam pár rabijátů a dělali jenom samé trable. Tak jsem jim chtěl… trochu promluvit do duše. Ale nebylo to snadné, ti lotři to tam znali jako své boty a nechtěli se nechat chytit.“

Braum se pustil do vyprávění, jak pátral po tlupě loupežníků, a třída se pomalu zaplňovala. Rychle se totiž rozkřiklo, kdo do Krispinbergu zavítal, a tak se do místnosti postupně vměstnali rodiče zdejších dítek, ostatní vesničané a dokonce i těch pár poutníků, kteří se zrovna v místním hostinci občerstvovali na další cestu. Nakonec to tam bylo hlava na hlavě. A ti všichni poslouchali, jak freljordský hrdina chodil z jednoho horského údolí do druhého, četl stopy ve sněhu, prohrabával popel ve vyhaslých ohništích a slídil v zapadlých jeskyních, ovšem bez úspěchu. Jak ho málem zasypala lavina a nebýt jeho štítu, asi bylo po něm. Jak jednou v noci zahlédl oheň a už se radoval, že lotry konečně našel – ale ve skutečnosti to byla yordlice z proslulého Meglingova komanda, která šla po té samé bandě jako on. Jak spojili své síly a celé týdny pátrali v zamrzlých horách po psancích, kteří už několik měsíců terorizovali okolí. Jak jí několikrát zachránil život – a ona jemu také. A jak nakonec zloduchy našli a potrestali.

 „Moc hezky jsi to vyprávěl, Obříku.“ Sedícímu Braumovi mlaskl na tvář polibek. „Ale zapomněl jsi říct, že všechny ty padouchy jsem nakonec přivedla k rozumu a tady Bumbác,“ řekla rozverným hláskem Tristana a popleskala svou obří ručnici.

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.